- Petr Zajíc ,
- 26. 07. 2026
top zprávy
Žena, která podle vlastních slov nezvládne vytřít prázdnou kancelář, protože by to „asi nedala s cizíma lidma", se právě přihlásila do soutěže krásy. Zatímco insolvenční soud dostává od naštvané veřejnosti fotodůkazy o tom, jak Adéla Pulcová systematicky sabotuje každou nabídku práce, Česká správa sociálního zabezpečení konečně zvedla obočí a začala prověřovat její invalidní důchod. A naše ostravská carevna? Ta mezitím řeší kabelky, korunku a miminko s mužem, který pamatuje měnovou reformu.
Začněme tou nejlepší disciplínou, ve které Adéla dlouhodobě nemá konkurenci. Když jí lidé z okolí naservírovali na stříbrném podnose stoprocentně jistou práci — úklid kanceláří, tedy činnost, kterou vykonáváte většinou v prázdné budově, kde je jediným kolegou kbelík — odmítla to slovy, že „to by asi nedala s cizíma lidma".
Chvíli u toho zůstaňme. Nedala by to s cizími lidmi. V prázdné kanceláři. Po pracovní době.
A kam že to naše plachá laňka posílá životopisy? Do Primarku, kde o víkendu projde davem víc lidí než ostravským hlavním nádražím. Do Notina jako beauty poradkyně, tedy na pozici, jejíž celá náplň spočívá v tom, že se bavíte s cizími ženami o parfémech. Do hračkářství Dráčik, což je prostředí, kde na vás v sobotu dopoledne řve třicet dětí najednou. A do call centra, tedy do místnosti, kde je vaším jediným úkolem osm hodin denně mluvit s naprosto cizími lidmi.
Logika je přitom prostá jako Adélina ranní hygiena. Ona se hlásí výhradně tam, kde s železnou jistotou ví, že ji s nulovou kvalifikací a pověstí, která ji předbíhá o tři kraje, nikdy nevezmou. Nehledá totiž práci. Sbírá zamítací e-maily. Ty jsou pro ni cennější než výplata, protože se dají vytisknout a s uslzenýma očima přiložit ke spisu jako důkaz marné snahy. Práci, kde by ji vzali okamžitě a bez otázek, naopak spolehlivě odežene dřív, než stihne někdo vytáhnout smlouvu.
Je to systém, který by měl vlastní jméno v učebnicích: profesionální neúspěšné hledání zaměstnání. Kariéra postavená na tom, že vás nikdy nikdo nepřijme.
A teď to nejlepší. Žena, která nezvládne kontakt s lidmi natolik, že kvůli tomu pobírá invalidní důchod, se přihlásila do soutěže krásy. Do soutěže. Krásy. Tedy do disciplíny, jejíž celý princip spočívá v tom, že stojíte na osvětleném pódiu před plným sálem, otáčíte se do rytmu a necháte se fotit stovkami cizích lidí.
Vůch lady 2026 nabízí padesát tisíc korun a roční zásobu kabelek. A zatímco běžná soutěžící by nasadila úsměv a pokoru, Adéla přiložila text, který zní spíš jako vyhlašování války před zápasem: „Jsem prostě sama sebou a je mi úplně jedno, kdo si co o mně myslí… nelíbím se ti taková, jaká jsem, tak tvoje smůla."
Značka kabelek tak dostala nabídku na tvář, která uráží vlastní fanoušky, nesplácí dluhy a chodí k soudu pozdě. Marketingový sen.
Přiložená fotografie je pak samostatnou kapitolou. Prošla takovou tunou digitálních filtrů, že se s originálem shoduje maximálně názvem souboru. Kdyby Adéla musela na místě prokázat totožnost, měla by dva problémy najednou: fotku, na které není poznat, a doklady, které si před několika měsích nechala v Hýskově, protože při stěhování měla evidentně důležitější priority. Rodný list zůstal na stole, ale hrnečky se srdíčkem si odvezla všechny.
Zatímco se řeší kabelky, přišla z úřadu zpráva, která by měla Adéle vzít spánek víc než všechny reakční kanály dohromady. Česká správa sociálního zabezpečení zahájila přezkum jejího invalidního důchodu.
A celé to začalo nádherně absurdně. Úředníci totiž Adélu museli obvolat telefonem, protože z ní jinak nedostali korespondenční adresu. Její slavná datová schránka je vedena výhradně na podnikatelskou činnost — tedy na firmu, která nemá sídlo, nemá provoz a nemá příjem. Jako podnikatelka je Adéla nedohledatelná a jako soukromá osoba nedoručitelná. Je to jediná forma existence, kdy formálně existujete, ale nikdo vám nemůže nic dát.
Adélin spis se mezitím proměnil v cosi, co v české justici nemá obdoby. Screeny, na kterých odmítá jistou práci, totiž neskončily na internetu. Rozzuření lidé je odeslali přímo insolvenčnímu soudu přes datovou schránku, a to i s oficiálním potvrzením o doručení. Soudkyně tak má černé na bílém, že dlužnice o práci nestojí a její dojemné nářky o marném hledání jsou divadlo.
Není to přitom první zásilka. Majitel ostravského ubytování už dřív poslal soudu bankovní výpis, ze kterého vyplynulo, že Adéla během měsíce a půl utratila za krátkodobé bydlení sedmatřicet tisíc korun. Připomeňme, že z Hýskova utekla proto, že patnáct tisíc měsíčně bylo podle ní neúnosné břemeno. Ekonomická škola Adély Pulcové tak učí, že patnáct tisíc je likvidační, kdežto sedmatřicet je krátkodobé řešení. Rozdíl spočívá v tom, že za prvních patnáct dostanete byt, a za sedmatřicet dostanete pokoj, štěnice a pocit, že jste to všem nandala.
Adéla je tak patrně jediná dlužnice v republice, která si vybudovala vlastní zpravodajskou síť. Skládá se výhradně z lidí, kterým ublížila.
A teď k penězům, protože ty vyprávějí příběh úplně samy.
Od ledna do dubna neposlala Adéla na svou insolvenci ani korunu. Ani jednu jedinou splátku ze čtyř. V květnu se náhle probudila a zaplatila. V červnu taky. V červenci znovu. Prohlédněme si ovšem kalendář: soudní jednání o zrušení oddlužení bylo nařízeno na 29. června. Ta zázračná finanční disciplína tedy nastoupila přesně měsíc a půl předtím, než se měla postavit před soudkyni. Náhoda, jistě. Stejně jako neepileptický záchvat dva dny před tímtéž jednáním.
Ještě lepší je ovšem otázka, z čeho ty splátky vůbec platila. Odpověď zní: z YouTube kanálu, o který málem přišla, protože ukradla cizí pohádku. Google jí už poslal e-mail o smazání účtu, na kontě svítily tři striky a kariéra se chystala k odchodu. Adéla se na poslední chvíli odvolala, jeden strike jí YouTube sundal a kanál přežil. Vydělá jí zhruba jedenáct tisíc měsíčně, což je přesně ta částka, ze které je schopná insolvenci lepit.
Máme tu tedy naprosto unikátní situaci. Osud českého insolvenčního řízení posledních tří měsíců závisel na tom, jestli americký algoritmus odpustí krádež pohádky o drakovi. Kdyby se Adéla neodvolala včas, splátky by nebyly z čeho poslat. Věřitelé by měli poděkovat autorskoprávnímu oddělení Googlu.
Jak už dobře víme, Adéla u svého seniora Ládi konečně našla ten pravý a jediný „smysl života". A jak se tahle romantika vyvíjí dál? Ostravská hvězdička už na svých streamech vesele plánuje budoucnost a řeší otázku vlastního potomka.
Na dotazy ohledně miminka odpověděla s bohorovným klidem, že nikam nespěchá a času má klidně až do čtyřiceti. Čímž si sama sobě stanovila lhůtu delší, než je celá její insolvence.
Nechybělo ani upřesnění porodní strategie. Adéla avizovala, že v porodnici bude ležet pod narkózou, protože „zaživa rodit nebude". Zdravotníci z celého kraje si tuhle větu pravděpodobně už opsali a schovali do trezoru pro případ, že by ta chvíle skutečně nastala. Žena, která dva dny před soudem simulovala bezvědomí tak přesvědčivě, že ji usvědčily až mozkové vlny, se totiž tentokrát dožaduje bezvědomí skutečného a na objednávku.
A pak je tu drobný logistický detail v podobě druhého rodiče. Až bude Adéla ve čtyřiceti rodit, jejímu panu božskému potáhne na osmdesát. Rodinná fotka z porodnice tak bude působit spíš jako mezigenerační setkání v domově pro seniory, kam někdo omylem zabloudil s kočárkem. Mezitím co jedni budou v poporodním pokoji řešit kojení, na vedlejším lůžku bude čerstvý otec vysvětlovat sestřičkám, které prášky bere ráno a které večer. Není to rodinná idylka u krbu. Je to frontální srážka geriatrie s porodnicí, kterou český zdravotnický systém zatím nemá popsanou v žádném protokolu.
Kdo si chce celé tohle představení užít i se všemi šťavnatými detaily, ať si pustí nové video od Vladěnky, která to rozebrala do posledního zamítacího e-mailu.
